Den smrti

Šla jsem tou známou temnou uličkou. Po tvářích mi stékaly slané slzy a klepaly se mi ruce. Byla zima. Bylo už tolik hodin a já jsem stále šla v té uličce kde se mi přihodilo něco co navždy ovlivnilo můj život.

Bylo úterý...Šla jsem radostně ze školy,nic mě netížilo,nic mě netrápilo. Předtím jsem se skvěle bavila se svým dlouholetým nejlepším kamarádem Ondrou a když jsme se rozloučili,těšila jsem se na volejbalový trénink který mě zachvilku čeká. Bylo krásné počasí,sice mrzlo ale procházet se malou zapadlou uličkou podél křoví a starých domů,našlapovat na čerstvě napadlý prašan a užívat si života zahřívalo nejen tělesně ale i fyzicky. Už jsem byla skoro nakonci cesty domů, ale náhle mě něco ztrhlo k zemi. Nějaký muž s kuklou na hlavě mě tvrdě hodil na zem ke křoví a začal mi surově rozepínat kalhoty,bránila sem se řvala sem o pomoc. Násilník byl hrozně silný. Rozerval mi kalhotky a vnikl do mě. Byla jsem ještě pana,zařvala sem bolestí a v tom momentě se mi podařilo strhnout tomu surovci masku. Měla jsem oči plné slz,ale i přesto jsem dokázala rozeznat tvář.Patřila člověku, kterému sem celou dobu věřila. O kterém sem si myslela že je můj přítel, ale asi jsem se zmýlila. Když mi hlavou putovaly tyto myšlenky vůbec jsem nevnímala to že Ondra se svým činem skončil. "Můžeš si za to sama ty děvko! Celou dobu si věděla že pro mě nejsi jen kamarádka!! A tys mě jen zneužívala!!Si hnusná děvka!!" zvedl se a utekl. Bylo mi strašné teplo, i přesto že jsem ležela polonahá v mokrém sněhu. Podemnou v roztátem sněhu žalostně ležela krvavá skvrna. Nemohla jsem se hýbat. Byla jsem ve strašném šoku,strašně jsem se klepala. Ani po několika hodinách nikdo nešel. Snažila jsem ze zvednout až sem se nakonec začala plazit ve sněhu a dostala jsem se opět z křoví na uličku. Pomalu jsem se zvedla,byla jsem promrzlá a zničená. Nijak sem se nesnažila zapnout si kalhoty nebo zavolat o pomoc. Byla jsem tak zrazená. Zrazená člověkem který byl zrazen mnou. Já jsem to věděla...věděla jsem že mě Ondra miluje. Ale nevšímala jsem si toho..Nechtěla jsem přijít o takového kamaráda a nikdy jsem netušila že by se mi chtěl takhle pomstít. Znásilnil mě můj nejlepší kamarád,nejdražší osoba v mém životě. Neměla jsem nikoho jiného. Rodina která selhala když mi zemřel bratranec před třemi lety pro mě byla ničím či snad kamarádky kterým jde jen o to jestli jsou krásné, hubené nebo tlusté a ošklivé. Byla jsem na konci cesty. Předemnou byl starý železniční podchod. Zalezla jsem do něj a sedla jsem si na studenou a vlhkou zem. Dopadalo tam slabé světlo z pouličních lamp. Ze země jsem sebrala střep od flašky a přiložila ho na zápěstí. Nemáš nikoho,nikdo nebude brečet když odejdeš,už se nebudeš nikdy trápit,jeden pohyb a jsi volná. Poslední myšlenky mě jenom utužovali v tom abych zarila střep hluboko pod kůži. Cítila jsem ostrou štípavou bolest, která později přešla v nekonečné uvolnění. Hlavou mi projel celý život v jedné minutě. Od mého narození,přes moje první krůčky až do ted. Viděla jsem sama sebe jak tu ležím. Vypadala jsem tak bezvládně. V kaluži krve se střepem v pravé ruce a s krvavou studnou na levé ruce. Zhasla pouliční lampa,začalo se rozednívat a čas se zastavil.