Dva dny života

Aneta byla hezká a vždy veselá holčina. Chodila do prváku na obchodní školu a jejím snem bylo být letuškou. Všichni ji měli rádi,všichni jí milovali. Ona ale nechtěla chodit s žádným klukem. Chtěla být nespoutaná. Její nejlepší kamarád se o ní snažil už 5 let. Stále jí miloval,snil o tom že jednou k němu příjde a řekne mu že ho chce. Že už nechce být nikdy sama,že ho miluje. Aneta ale věděla proč se nechce vázat,byla totiž nemocná...umírala...měla rakovinu.

Bylo 7.února 2008. Slunce svítilo,mráz štípal do obličeje a všichni si po škole užívali. Jen Honza,pohledný kluk s pronikavým pohledem, seděl u doma a poslouchal jeho oblíbenou metalovou skupinu. V ruce držel mobilní telefon a psal SMS:

AHOJKY ANET,PROČ SI DNES NEBYLA VE ŠKOLE? CHCEŠ DONÝST SEŠITY NA DOPSANÍ?

Odeslal zprávu a mlčky se díval na fotografii kde byl vyfocen s Anetou v dobách kdy byla Aneta optimistická,veselá a přitom tak chladná. Teď měl Honza pocit že se Aneta mění. Už nebyla jako dřív, už se tolik nesmála, byla zesláblá a její srdce jako by pomalu roztávalo. Honza ale nevěděl proč,nevěděl co se s Anetou děje. Ale i přesto jí stále miloval a v jeho očích byla nejúžasnější bytostí na světě.

Aneta se právě probudila. Bylo 16:32. Otevřela oči a spatřila svou matku jak nad ní sedí se slzami v očích. Aneta se rozhlédla a kolem sebe viděl jen bílo. Byla v nemocnici,včera se její stav hodně zhoršil a doktoři jí dávají maximálně dva dny,poté zemře. "Mami..nebreč..." šeptla Anet a chytla svou plačící matku za ruku. "Holčičko moje proč zrovna ty...Nezasloužíš si to..." zavzlykala Anety matka. "Netrap se maminko, třeba se pak budu mít líp." řekla Anet a lehce se pousmála. Chtělo se jí moc spát,přišla sestřička,píchla jí injekci a Anet se propadla do hlubin snů a fantazií.

Honza se moc trápil. Nemohl to vydržet doma a tak se šel večer projít. Co s ní jen může být,řikal si. Šel směrem k jejímu domu,bylo to sice přes celé město ale zdálo se mu, jakoby cesta trvala jen minutku. Zazvonil. Dveře mu otevřela Anetina matka s ustaraným výrazem. Vždy to byla krásná žena, ale ted vypadala aspon o 5 let starší. Měla opuchlá víčka,kruhy pod očima a třásli se jí ruce. "Dobrý den pani Holasová,to jsem já Honza,Anety kamarád. Jen sem donesl Anetě nějaké sešity na dopsaní." řekl Honza. Paní Holasové vhrkly slzy do očí."Víš,Anet je v nemocnici" oznámila. V Honzovi to škublo. "V nemocnici?? A co jí je?? Něco vážného?? A proč mi to neřekla sama??" Honza měl plno otázek. "Má rakovinu". Hlas paní Holasové se zlomil stejně jako Honzovo srdce. "Rakovinu? Proč mi to neřekla? A dá se to léčit,že?" zeptal se Honza ikdyž věděl že poslední otázka je hloupá. "Umírá. Zbývají jí dva dny. Nikomu to nechtěla říct a já jí chápu. Nechtěla aby se na ní lidé dívali jako na někoho kdo je nemocný a slabý. Chtěla žít normálně" vysvětlila mu. "Jdi domů. Už s tím nikdo nic nenadělá." řekla smutně paní Holasová a zavřela dveře od jejich domku. Honza nevěděl co má dělat. Ovládl ho  naprostý smutek a prázdnota. Hodiny ukazovali 19:00. To už do nemocnice nikoho nepouští. Šel tedy domů. Byl na dně ze kterého se nedalo odrazit. Měl pocit že jeho duše uniká pryč z jeho těla,že se potápí do neznámích hlubin samoty. Došel domů a ulehl na postel. Celou noc nezamouřil oka. Díval se do stropu a viděl v něm její andělskou tvář. Její úsměv byl pro něj tím nejjemnějším pohlazením.Každičký její pohyb byl jako tanec a každé její slovo byla nejkrásnější hudba. Byla to nejdelší noc v jeho životě. Konečně bylo ráno, o tom že by šel do školy vůbec neuvažoval. Místo směrem do školy se vydal do nemocnice. Na recepci zjistil pokoj kde leží. 34...35..36...37..38..39! Tady to je. Zatukal a pomalu otevřel dveře. Byla to menší místnost s jednou postelí. Tam ležela,i přesto co všechno trpěla byl její obličej vyrovnaný a přátelský. "Ahoj..." pozdravila ho a pokusila se o úsměv. Její rty jakoby jí neposlouchaly. "Anet..proč si mi to neřekla? Nebrala si mě snad jako přítele?" zeptal se jí smutně a sedl si vedle ni. Když ho Anet chytla za ruku měl pocit že se vznáší. "Víš že si můj nejlepší přítel,si ten nejlepší člověk kterého jsem potkala. Ale kdybych ti to řekla,nebylo by to dobré ani pro jednoho." řekla mu pomalým a slabým hláskem. "Jak nebylo by to dobré ani pro jednoho? Chtěl jsem ti toho tolik říct,chtěl jsem toho tolik udělat.Ale ty si mi nedala příležitost." řekl a podíval se do jejich nádherných modrých očí.  "A to už ted udělat nemůžeš? Bereš mě jako vyřízenou? Dnešek je mým posledním dnem. Chci být štastná." Anet se cítila velmi špatně. Nemyslela si že jí zbývá den,věděla že její chvilka brzy nastane."Neberu tě jako vyřízenou. Ty víš co k tobě cítím věděla si to celou dobu. Víš že tě miluji a nikdy nepřestanu." Jeho slova zůstala viset ve vzduchu. Přístroj vedle Anety postele začal hlasitě pípat. Anet měla zavřené oči. "Anet! Anet! POJDTE SEM NĚKDO RYCHLE! zakřičel Honza. Okamžitě přiběhl doktor který začal Anet oživovat. Přístroj přestal pípat. "Doktore co se děje?"zeptal se Honza. "Přitížilo se jí,už jí nezbývá moc času.Zavolám její matce." řekl doktor a odešel. Anet začala otevírat oči. Honza naposledy viděl její zářivě modré oči. Až ted si všimnul že přes její oči vidí až do její duše. Cítil to teplo které vydávala. Už v ní neviděl dívku s chladným a nesputaným srdcem. Její oči ztráceli onu jiskru. "Miluju tě." řekla slabým hláskem který byl sotva slyšet. Všechna ta láska v jejich očích byl tím posledním citem který ze sebe mohla vydat.  A dala ho právě jemu. Honza se nad ní sklonil a poprvé v životě jí políbil ne jako kamarád kamarádku, ale jako muž ženu. Když se jí podíval do očích viděl v nich poslední záblesk. "Miluji tě." řekl tiše. Jakoby na to její duše čekala,v ten moment co řekl ty dvě slůvka se její duše vytratila neznámo kam. Otevřeli se dveře od pokoje. K posteli vběhla její matka a s nehorázným nářkem se sesunula k zemi. Za ní běžel doktor a začal jí utěšovat. Honza neměl sílu někoho utěšovat. Zvedl se a potichu odešel neznámo kam. Od té doby ho už nikdo nikdy neviděl.