Samota

A bylo to tady. Konečně začali dlouho očekáváné prázdniny, které sem si chtěla opravdu užít, protože po nich mě čekal nástup do prváku na gymnáziu. Po dlouhé době jsem si připadala opravdu šťastná. Měla jsem přátele, rodinu a především Kubu. Potkali jsme se na narozeninách mého spolužáka Tomáše a byla to láska na první pohled. Když jsem pohlédla do jeho tmavě zelených očí byla jsem jako v transu. Měl delší tmavě hnědé vlasy a svalnaté tělo. Byl zhruba stejně velký jako já a to při mích 178cm je tak akorát. Zachytil můj pohled a s úsměvem se ke mě blížil. "Ahoj, my se ještě neznáme vid? Já jsem Jakub." oslovil mě. Jeho hlas byl příjemný a působil na mě uklidňujícím dojmem. "Ahoj,já jsem Lenka. Máš pravdu, ještě jsme se nikde nepotkali. Ty jsi Tomův kamarád?" zeptala jsem se ho a snažila jsem se být co nejpřirozenější. "Jojo, s Tomem se známe už od školky ale chodil jsem na základku jinam než on." Náš rozhovor pokračoval skoro dvě hodiny. Stále jsme si měli co říct, připadal mi úžasný a věřím tomu že ani já mu nebyla lhostejná. Po oslavě jsme si vyměnili čísla a já jsem si byla téměř jistá, že on je moje budoucnost. Po týdnu jsme spolu začali chodit.

28.čerevnce dopoledne mi začal zvonit mobil. Volal Kuba. "Ahojky" pozdravila jsem. "Ahoj beruško, za 15 minut v parku?" zeptal se. "Jojo,budu tam." odpověděla jsem mu. "Těším se na tebe,pa." "Pa." Vrtalo mi hlavou proč se chce sejít zrovna teď. Většinou jsme chodili na večerní procházky a nebo odpoledne k němu domů, protože jeho rodiče byli v práci. Ale dopoledne jsme spolu snad nikdy, shodli jsme se totiž že dopoledne se má spát a né randit. Rychle jsem na sebe hodila sukni a tílko,učesala jsem se a šla na naše oblíbené místečko do parku. Jakub už tam seděl a díval se na mě smutným pohledem. "Co se děje?" zeptala jsem se ho a přisedla k němu. On se na mě natočil a chytl mě za ruku. "Já odpoledne jedu s našima pryč,dozvěděl jsem se to dneska ráno tak jsem ti hned zavolal abych tě ještě mohl vidět." vysvětlil a lehce mě políbil na rty. "A kdy se mi vrátíš?" čekala jsem že jede jen na týden na dovolenou. "Přijedu až na konci srpna,promin ale musim jet,zkoušel jsem se z toho vyvlíct ale nejde to." zaskočilo mě to a chvíli jsem mlčela. Nevěděla jsem co mu mám na to říct vídali jsme se skoro každý den a najednou chtěl na měsíc odjet pryč? To se mi ani trochu nezamlouvalo. "Ty se zlobíš?" zeptal se mě provinile. "Ale nezlobím..." odpověděla jsem. "Budu ti volat klidně každý večer jestli budeš chtít." "A kam vůbec jedeš?"zajímalo mě. "K příbuzným. Je to asi 3hodiny cesty autem odtud,ale kdyby si chtěla přijet klidně můžeš." to mě naštvalo. Myslí si že za nim pojedu někam neznámo kam? Proč nemůže on přijet za mnou? A to bude u příbuzných měsíc žít? Není to trochu zvláštní? "No asi nepřijedu je to moc daleko." odpověděla jsem mu. "A proč tam budeš tak dlouho?" dodala jsem. "Naši mi tam našli nějakou brigádu. Víš že na tom nejsme finančně moc dobře." To měl pravdu. Žili v malém starším bytě a jen tak tak spláceli pronájem. To já jsem si žila na "vysoké noze". Můj táta byl podnikatel,měli jsme velký rodinný dům a nemálo peněz. "Odjíždím zachvíli a ještě nemám zbaleno. Budu muset jít." zvedl se z lavičky a já s ním. Objal mě a dlouze a vášnivě políbil. "Miluju tě." řekl a odešel. Já jen za ním zavolala "Já tebe taky." A byl pryč. A já zůstala sama opuštěná v parku. Po hodině trucování jsem se rozhodla jít domů. Zbytek dne jsem neměla co dělat. Uvědomila jsem si že celé prázdniny jsem se neviděla se svými kamarády. Pár jsem jich obvolala ale všichni byli bud na dovolené nebo se jim nechtělo nikam se mnou jít. Ale proč? Co jsem jim udělala? Čas plynul dál, dva týdny jsem byla doma. Cítila jsem se nemocná, bylo mi špatně. Nikdo z přátel se neozval, jen jednou mi Kuba volal že na mě myslí a že se mu stýská. Celé dva týdny jsem nevyšla z domu. Neměla jsem důvod vycházet ven. Přátelé na mě zapomněli,protože já jsem se jim nevěnovala když tu byl Kuba. A ted jsem sama zase já. Kuba byl moje všechno a to všechno mi odjelo někam pryč a já zůstala se samotou která mě uvnitř požírala. Slábla jsem, potřebovala jsem ho. On byl můj lék, bez něj sem nemohla žít. Volala sem mu 10x každý den a ani jednou mi nevzal telefon. Vždy byl nedostupný. Nejedla jsem a pila jsem jen málo,začali mi padat vlasy a vytrácela se mi barva z obluičeje. Mé kdysi jasné modré oči byli ted zapadlé a byli odrazem tolika bezesných nocí. Věděla jsem že se něco děje. Jakobych umírala na stáří, ale v 15ti letech se to zdálo směšné. Rodiče mi nosili ovoce a nutili mě jíst a pít, ale já jsem je neposlouchala. Poté mě odvezli k lékaři a zjistili mi že mám nemocné srdce. Dostala jsem léky, ale nezabíraly. Nemohla jsem se dočkat až přijede.Už zbýval poslední týden to vydržet, věděla jsem že až ho uvidím bude vše jak má být.

24.srpna jsem zapnula televizi. Zrovna dávali zprávy a na obrazovce byl zachycen tmavý les. "V tomto lese bylo nalezeno tělo pohřešovaného Jakuba Tyla, který byl nezvěstný od 5.srpna 2008. Strom u kterého se zrovna nacházel byl zasažen bleskem, při vichřici která tu uhodila z noci na 5.-6.srpna. Není známo proč se zde v tuto dobu Jakub pohyboval." hlas moderátorky utkvěl v mé hlavě. Začala jsem se chvět a velké slzy se mi kutáleli po tvářích. To přece není možné. Vzala jsem mobil a vytočila jeho číslo. Nedostupné. Podívala jsem se do výpisu hovorů. 5.srpna v 23:20 mi Jakub volal že na mě myslí a že mě miluje. Smutek který jsem zažila se nedá popsat. Nedokážu vysvětlit to temno co se mi usadilo na srdci a jako zlý netvor ho začalo drtit ohromnou silou. Bolelo to. Příšerně to bolelo. Už jsem to nemohla vydržet. Vstala jsem a šla do koupelny. V zrdcadle jsem neviděla tu kdysi zářivou blondýnku s lyšáckým úsměvem. Teď tam byla troska. Šedá pleť,propadlé tváře,bílé rty a kruhy pod očima. Má ruka šáhla po žiletce která byla v dolní poličce. Přiložila jsem jí na zápěstí a tvrdě zaryla do masa. To samé na druhé ruce. Skoro jsem ani necítila bolest. Krev odtékala rychle a já ztrácela vědomí. Poslední pohled spočinul na společné fotku mě a Kuby kterou jsem pevně svírala v ruce. Poté už jsem neviděla nic,bolest zmizela.